LÁVA NA BIG ISLANDU

Při naší třetí návštěvě ostrova Big Island na Havaji jsem byl rozhodnutý podniknout trail k sopce Kilauea. Tato štítová sopka nabízí nevšední podívanou, kterou lze spatřit na jednom místě na světě a to právě zde, na Havaji.

Je to odvěký souboj ohně a vody, kde sopka chrlí žhavou lávu z útesu přímo do Tichého oceánu.

Dojít však k místu, kde se tohle divadlo odehrává je nesmírně obtížné.

Láva sice teče pořád, ale do Oceánu jenom někdy a na různých místech. Kde přesně teče, ví jenom placení průvodci a ti to nikomu neřeknou, protože za tento nevšední zážitek se draze platí.

Když vezmeme v úvahu, že lávové území je velké asi 100km2 není velká naděje, že toto místo najdete. Je to jako hledat jehlu v kupce sena a navíc po tmě. Situace se trochu zlepší po setmění, protože záře z lávy je dobře viditelná. To sice vidět kde láva teče, ale zase není vidět kudy jít.

Obvykle vyráží skupina lidí s průvodcem už dlouho před západem slunce a jdou na předem určené místo, které si vzájemně sdílejí přes vysílačky. Cesta je to dlouhá a náročná. V průměru trvá trek několik hodin. Láva totiž teče každý den na jiném místě a poměrné daleko od civilizace. Navíc během dne není vidět kudy teče.

Ostatní lidé bez průvodců spoléhají na náhodu a bloudí po lávovém poli dlouhé hodiny v naději, že zahlédnou tekoucí lávu. V lepším případě nic nenajdou v tom horším se ztratí, nebo zraní. K tomu opravdu stačí málo. Láva je totiž velmi ostrá a pád na ni = téměř jistě krev. Jen během našeho trailu jsme potkali 2x záchranáře jak vedli zraněné turisty. Rozlehlost této krajiny je obrovská a orientace téměř nemožná. Už po půl hodině chůze v obřích vlnách ztuhlé lávy ztratíte ponětí o tom, odkud jste přišli. Nejsou zde žádné cesty, stezky, značení, ani záchytné body, pomocí kterých se lze orientovat. Chodí se po ztuhlé lávě s názvem Pahoho, která je sice tvrdá a celistvá, ale krásně vám za jediný trek rozrhá podrážky.

Nejprve však bylo nutné zvolit správnou strategii. Tzn. dopravit se pod sopku a přiblížit se lávovou pustinou co nejblíže k místu kde láva teče. Dál už se musí jít pěšky. Organizované skupiny se samozřejmě co nejblíže dopraví terénními auty…

My jsme pro toto přiblížení zvolili kola. Ty se tady půjčují v městečku Kalapana a místní na tom dobře vydělávji. No tak kola… To byly strašné stroje. Původně měli chtít za kolo 10-20$ aspoň tak nám to řekla Susan, že se pohybují ceny. Na místě po nás chtěli 40-60/ks v závislosti na typu kola. To jsem nebyl ochotný dát. Říkám “No way! “ Něco levnějšího. Nemáme, leda dětské…. A Hanka že, No mě stačí dětské. Podíval se na mě, No vy snad dětské nechcete….? Říkám ne, ale max do 20 $! Havajec dlouho štrachal a nakonec našel treka s úzkými pneumatikami a kardanovým hřídelem. Naprosto ideální stroj do lávové šotoliny… Velikost cca rámu 16” a když jsem si sedl na sedadlo kolenama jsem dosáhl na zem…. Řidítka se volně pohybovaly dopředu a dozadu a sedlo se kroutilo podle šlapání doleva a doprava. Obeznámeni s nebezpečím a varováním, že se můžeme zranit, zabloudit, zemřít na dehydrataci, vykrvácení a 100 dalších způsobů smrti jsme podepsali papír že takto cinime na vlastní riziko a vydali se na cestu.

Po 18ti kilometrech jízdy v sypké škváře jsme to málem vzdali. V životě jsem se na kole tak nenadřel. Silný protivítr nás provázel selou cestu. Při každém šlápnuti se mě bořily kola do škváry až po ráfky. Škváru jsme měli všude, v očích, v puse mezi zuby v….Co jsme chtěli to jsme měli. Cesta na pobřeží kde obvykle teče láva má přes 6 mílí, ale my jsme museli jet dál, protože ten den netekla láva do oceánu, ale pouze na pevnině. To vám taky nikdo neřekne, protože kdo by si pak půjčil ty drahá kola, že? Takže hodinu a půl na kole a 2x déle pěšky v lávě.

Konečně odkládáme kola a necháváme je vedle cesty za ohromným sopečnými balvanem. Až půjdeme zpátky budou se nám dobře hledat… Dál už musíme pěšky. Na obzoru kdesi v dáli se značí rudá záře. To co vypadá blízko je ve skutečnosti velmi daleko. Nenápadně jsme se pustili za organizovanou skupinkou s průvodcem a cestou jsem si na GPS navigaci značil body kudy jsme šli, abych věděl jak se vrátit. Rudá záře je však ve skutečnosti vzdálená přes 8 kilometrů a dojít k ní, jak se později ukázalo, byl nadlidský výkon.

Naprosto vyčerpaní, pouze s instinktem pro orientaci jsme s Hankou za úplné tmy, téměř po dvou hodinách pěšího pochodu, dorazili k tekoucí lávě z kráteru Pu’uo’o.

Jestli to bylo nebezpečné? No, každý zážitek je trochu nebezpečný… a čím větší je,..

Existuje ale spousta způsobů, jak toto nebezpečí eliminovat. Nejdůležitější je však zdravý rozum. Já mám třeba Hanku, která je indikátorem nebezpečí a mojí brzdou v takových akcích. Můžete se jí zeptat jak to hodnotila ona 😆

Cesta to byla hodně dobrodružná ale zároveň vyvážená neopakovatelným zážitkem. To nejlepší nás však čekalo na zpáteční cestě. I když jsme měli s Hankou každý dvě čelovky a jednu baterku z kola, téměř jsme nebyli schopni pokračovat v chůzi. Lávový povrch má totiž tu vlastnost, že pohlcuje světlo. A to doslova! Měli jsme pocit, že nám čelovky vůbec nesvítí. Absence jakéhokoliv okolního světla nám udělala ze zpáteční cesty peklo. Ano, v dálce se sem tam míhaly světla čelovek podobných dobrodruhů jako jsme byli my, možná to byly návratové skupiny s průvodcem, ale v danou chvíli to bylo jedno. Lávový terén je natolik členitý a neschůdný, že i pokud by byl vedle vás někdo třeba jen 50 metrů daleko, vy se k němu zkrátka nedostanete. Mezi vámi může být rokle, lávový tunel, nebo trhlina, která se táhne až někam daleko k Pacifiku. Nakonec se mě podařilo rozšifrovat návratový systém průvodců, kteří používali blikající světýlka na vyvýšených kamenech. Spolu s GPS body, které jsem poctivě vkládal do mapy, se nám podařilo po dvou hodinách dosáhnout dosáhnou škvárové cesty u pobřeží a jenom o kilometr minout místo, kde jsme si nechali kola. Byli jsme však z těch rychlejších, kterým se podařilo dojít zpět ještě do půlnoci a vrátit kola. Není vyjímkou, že se lidé z tohoto podniku vracejí až nad ránem.

Unavení, ale šťastní. Kolikrát v životě má člověk možnost sledovat tekoucí lávu z metrové vzdálenosti?