PO STOPÁCH ŽELEZNÉ OPONY
Vydali jsme se Národním parkem Podyjí po stopách Železné opony. Tento úsek Dyje patří jednoznačně k těm nejkrásnějším. NP Podyjí je naším vůbec nejmenším národním parkem a částí zasahuje do sousedního Rakouska.
Řeka Dyje zde tvoří státní hranici. Nachází se zde přes 1 300 různých druhů rostlin, z nichž některé jsou kriticky ohrožené a v České republice je jinde nenajdeme.
První část naší cesty nás zavedla údolím Dyje k Šobeské lávce. V tomto úseku vedou přes řeku celkem tři visuté lávky. Tyto lávky byly vystavěny vojsky pohraniční stráže a mají za sebou dost pohnutou minulost. V roce 2002 je zničila povodeň, ale ten hlavní účel byl dříve zcela jiný.
Kousek za lávkou v hlubokém meandru spadá k řece prosluněný jižně orientovaný svah. Na úbočí skalního ostrohu v meandru řeky, leží jedna z nejstarších a patrně nejlepších vinic evropských vinařských poloh – Šobes.
Blízkost řeky zaručuje dostatečnou vzdušnou vlhkost a časté mlhy. Toto prostředí vytváří na Šobesu neopakovatelné klima, díky němuž patří tato viniční trať mezi naše nejkvalitnější polohy pro pěstování vinné révy.
Štěrková zemina na žulovém podkladu má kyselé pH, což je důležité pro kvalitu a charakter místního vína. V rámci Evropy je dokonce řazena mezi 10 nejlepších vinařských poloh. Podobné bychom našli už jen v údolí Rýna nebo Rhôny.
Skalnatý ostroh Šobes je mimořádná přírodní lokalita. Meandr Dyje na Šobesu je v nejužším místě široký pouhých 260 m.
Stačí popojít jen pár kroků vedle silnice a můžete obdivovat koryto Dyje na druhé straně.
Vyskytuje se zde mimořádné množství hadů a ještěrek. Tahle užovka měla tak metr a nijak nepospíchal aby se schovala.
Našim hlavním cílem ale byl průzkum pozůstatků Železné opony, která zde i po 70 letech zanechala nesmazatelnou stopu. I uprostřed lesů může člověk narazit na ostnatý drát nebo zbytky obslužné asfaltové komunikace.
Intenzivně se o tuto historii zajímám a doporučuju to i všem těm, kteří dnes volají po odchodu z EU. Každý by se měl zamyslet nad tím, jak to tady vypadalo za totality a kolik lidských životů bylo zbytečně zmařeno tím, jak nás soudruzi hlídali před nepřátelským imperialismem.
V roce 1951 vstoupil v Československu v platnost zákon č69/1951 sb. o ochraně státních hranic. Vzápětí bylo v hloubce do 2 km od hranic s Rakouskem a Německou spolokovou republikou zahájeno budování železné opony, která byla napájena až do poloviny 60. let elektrickým proudem o napětí až 10 000 voltů. Jejím strůjcem byl generálmajor Pohraniční stráže Ludvík Hlavačka. Ze „Země nikoho“ byli vystěhováni všichni obyvatelé, jejich obce a samoty byly srovnány se zemí. Hloubka navazujícího pro veřejnost nepřístupného hraničního pásma byla 2 – 6 km. Vstup byl povolen jen pověřeným lidem vlastnícím speciální propustku.
Linie železné opony byla několikrát přesunována směrem do vnitrozemí. Poslední verze ze sedmdesátých let měla podobu 20m širokého pásu s drátěným zátarasem a signální stěnou s nízkým napětím, dále oraným pásem ošetřovaným herbicidy a obslužnou asfaltovou komunikací. Tento komplex zařízení znamenal značný zásah do přírody a krajiny.
V letech 1948 – 1989 zahynulo na státní hranici ČSSR při pokusu o útěk 390 běženců – byli zastřeleni, zabiti elektrickým proudem či utonuli. O život přišlo i 654 pohraničníků, z nichž jen asi 10 zahynulo při střetu s narušiteli. Ostatní zemřeli v důsledku sebevražd, zabití elektrickým proudem, utonutím či manipulace se zbraněmi. Železná opona se táhla od Baltského až k Jaderskému moři a měřila 7250 kilometrů, z toho na československém území 930 kilometrů.
Vyhlídka stojí na 90 m vysokém skalisku patří mezi jednu z nejkrásnějších vyhlídek v Národním parku Podyjí. Z dřevěného altánku na vrcholu skály se odkrývá překrásný výhled nejenom na široké údolí řeky Dyje, ale i na nejmenší rakouské město Hardegg.
Celkově jsme najezdili něco kolem 40 km nádhernou přírodou. Vzhledem k ochraně národního parku zde kolo představuje asi nejideálnější prostředek pro poznávání okolní krajiny.
