ALAKAI SWAMP TRAIL A KILOHANA LOOKOUT

Náš trek začíná v národním parku Kokee.

Startujeme u vyhlídky Kalalau lookout a procházíme Pihea trail kolem údolí Kalalalau.

K vyhlídce Kilohana vede 6 hodinový trail bažinami Alakai.

Jednou, maximálně 2x do roka se počasí v Kokee umoudří tak, že se dá jít do bažin Alakai a na konci vidět něco, co jen tak každému nepodaří.

Když Hanka uslyšela, že chci jít do bažin rozplakala se štěstím…. Jednou už se mnou tento trail totiž absolvovala a jen tak na něho nezapomene. Alakai swamp je v mnoha ohledech extrémní trail. Mimo jiné je to také domov Shreka. Ale to každý ví!

Proč je na náhorní plošině ALAKAI neustále zataženo a prší?

Teplý a vlhký vzduch, žene pasát přes Pacifik na severovýchodní stranu ostrova Kauai. Zhruba v oblasti Hanalei a Princewille narazí vlhký vzduch do 1200 metrů vysokého pohoří (spíš útesu) , které se téměř kolmo zvedá až k náhorní plošině a bažinám Alakai. Jakmile začne teplý a vlhký vzduch stoupat, začne se vzrůstající výškou kondenzovat a měnit se v hustou oblačnost.

Ve výšce 1200m je zhruba o 15 stupňů méně než dole na pobřeží kde je 30. Pod hranou útesu, už se tvoří těžké a hustá mračna, z kterých pak na náhorní plošině poměrně pravidelně prší. To je místní zákon a prší tu opravdu celý rok. Přesněji řečeno 330-350 dnů v roce.

To vám nedává mnoho šancí na modrou oblohu. Každopádně je potřeba počítat stím že se dalších 6 hodin budete brodit vodou a bahnem.

Pokud máte velkou kliku, tak je v Kokee parku jasno nad Alakai swamp je taky jasno a mraky jsou jenom na samotné hraně, a rozpoustějí se zhruba půl míle za ní. To znamená, že nad vámi je jasno ale dole pod váma se válejí těžké mraky přes které neni nic vidět.

Vyhlídka Kilohana Vista se nachází na samotné hraně náhorní plošiny.

Pověst říká, že je odtud vidět celý záliv a pobřeží Hanalei, Princewille a někdy i dál…. Píšu pověst, protože jen malá hrstka lidí měla možnost, spatřit něco jiného než mlhu.

Na fotce níže je situace, kdy se na malou chviličku oblačnost protrhá i na samotné hraně, aby se za pár sekund zase zatáhlo a nebylo nic vidět. Tato fotka je skutečná vzácnost.

Než se však odvážný sběratel dobrodružství dostane až na vyhlídku Kilohana, projde si hnědým a zeleným peklem bažin.

Příroda je zde díky extrémním podmínkami naprosto jedinečná. Pokud dokážete zapomenout na to, že se prakticky celou dobu topíte po kotníky v bahně a rukama se držíte i posledního stébla trávy při snaze udržet rovnováhu na kluzkých a rozpadlých lávkách, jde o zážitek, na který se nezapomíná.

Asi za 5 min nás i výhled do údolí znovu přikryly hustá mračna a už tam zůstala. Byli jsme jediní, kdo ten den něco viděl, ale tak už to někdy bývá.

Oproti minulým letem jsou kaluže hlubší a lávky pomalu stravuje prales. Pletivo které má zabránit klouzání se rozpadlo a zrezivělo. Přes stezku je popadaných více stromů a koryta které vymílá voda jsou mnohem krkolomnější.

Místa na odpočinek nebo na svačinu je tady po čertech málo a tak jsme vzali za vděk odloženou fošnou, která nám bránila propadnout se hluboko do bažin.

Chodníky a lávky jsou na několika místech zcela rozpadlé. Lze je přejít jen s velkými obtížemi. Obejít se nijak nedají.

Navíc je zde patrná čím dál větší eroze. Prší tady neustále, takže chodníky, které byly před třemi lety metr hluboké, jsou v současnosti tvoří i přes 3 metry bahnité hluboké koryta.