LET NA MOLOKA’I

Samotný ostrov Moloka’i je velmi specifický a velmi málo navštěvovaný. Přesně z těchto důvodů jsem ho chtěl navštívit a zároveň tím završit návštěvu všech 6 běžně dostupných havajských ostrovů.

Na Moloka’i jsme původně měli naplánovaný přelet přímo z ostrova Maui. Těsně před odletem nám však přišel email o změně a zrušení našeho letu na Moloka’i. Pravděpodobně kvůli malému vytížení přímých letů, byly tyto zrušeny. Přišlo mě oznámení, že všechny další lety budou operovány přes mezinárodní letiště Honolulu.

A tak paradoxně na ostrov, který je vzdálený z Maui necelých 20km a dříve na něho jezdily trajekty, nebo se létalo 20 min letadlem, musíme letět nejprve na 150km vzdálené Oahu, tam čekat na další spoj, abychom se zase 50 km vrátili zpět na Moloka’i. Je to nepříjemný proces, který zabere půl dne létání, přestupování a odbavování.

Navíc přibyl další problém s (ROD) Rapid Ohia Death, což je houbové onemocnění jednoho z nejvýznamnějších stromů Havaje Ohia Lehuia. Stromy napadne zvláštní houba a postupně celý strom uschne. Toto onemocnění se poprvé objevilo v roce 2010 na Big Islandu a vzhledem ke skutečnosti že Ohia tvoří 80% původních pralesů na Havaji, tak se rozšíření na ostatní ostrovy Havajané bojí jako čert kříže! Samozřejmě to přispívá k dalšímu zpomalení u odbavování, protože dnes se nesmí už ani z ostrova na ostrov vozit žádné jídlo, rostliny, prostě cokoliv biologického původu, čím by se mohla houba přenést na další ostrovy. Navíc každý kdo letí z Big Islandu na jiný ostrov si musí boty vyčistit alkoholovým roztokem atd. No prostě patálie.

Ale zpět k přesunu na náš třetí ostrov Moloka’i. Díky výše uvedeným problémům se nám nakonec podařilo sehnat letenky až o tři čtvrtě na pět z Maui na Oahu a tím pádem přílet na Moloka’i byl až 18:50. A to už je totální tma. Nezbývalo už nic jiného než, vybrat nejblíže položeny kemp vzhledem k letišti. Plán to byl sice dobrý, ale Moloka’i ský styl ALOHA nám začal bořit plány hned od začátku.

Kromě domorodců jsme byli totiž v letadle jediní běloši nehavajského původu. Což působilo údiv a úsměvy v letadle od samotného začátku. Malé turbovrtulové letadlo bylo asi tak pro 40 lidí, ale letělo nás v něm tak 12. Tlustý Molokajec konzumující velké množství chipsů, paní která štrykovala svetr, dva mladí kluci, kteří se pravděpodobně vraceli ze školy a rodinka s malým děckem, které paní kojila na palubě. Zbytek tvořili piloti a posádka.

Letiště v Kualapuu na Moloka’i je o něco větší než autobusové nádraží na Bystřičce. Zavazadla z celého letadla vyndával mladý brigádník, který měl asi 50 kilo, takže jsme na ně čekali skoro hodinu. Nicméně se stále usmíval a na letišti se také nikdo zbytečně nerozčiloval. Všichni spolu vesele debatovali, konec konců, kdo by kam spěchal.

Já jsem ale moc v klidu nebyl. Ve 20 hodin se zavírala jediná půjčovna aut na ostrově. Auto je náš jediný prostředek jak se dostat aspoň do kempu. Žádná veřejná doprava ani taxíky zde neexistují. Ale nakonec to dopadlo dobře. Do půjčovny jsme dorazili těsně před zavíračkou. Byli jsme tam úplně sami a paní čekala jenom na nás nikdo jiný si totiž auto nepůjčovcal, protože pro cestující z letadla přijel někdo z rodiny. Jen co jsme převzali auto, paní zhasla světla a zavřela za námi bránu.

Moloka’i je totiž svérázný ostrov, jak už dříve vypozorovala Hanka z letadla. Když jsme letěli z Oahu na Molokai měli jsme možnost sledovat ostatní ostrovy jak krásně svítí. Města, cesty, obchody i ulice byly krásně osvětlené. Jediné, kde byla naprostá tma byl oceán a Molokai. I na tom oceánu zasvítila občas nějaká ta loď. Ovšem na Moloka’i byla prostě úplná tma. Až kousek nad zemí při přistání jsme spatřili osvětlenou přistávací dráhu. A kousek od ní asi 2 auta, které se k ní přibližovaly. Vyjeli jsme tedy autem do naprosté tmy a pokoušeli se najít nějaký směr.

Další problém nastal, když jsme dorazili na místo našeho prvního kempu na Moloka’i. P-a-la’u state park je umístěn ve výšce 800m mezi železnatcovými stromy nad útesem poloostrova Kalaupapa. V parku samozřejmě nikdo nebyl. Ani jeden stan, prostě jsme tam byli sami. Hanka odmítla vystoupit vůbec z auta! Je pravda, že místo působilo lehce strašidelně. Stromy se v silném větru nakláněly a vydávaly zvuky podobné vytí psů. Asi po 15 ti minutovém přemlouvání se mě podařilo Hanku dostat z auta, aby mě pomohla postavit stan. Noc byla větrná a plná divných zvuků, ale jinak docela klidná a teplá. Pořád mě však vrtalo hlavou kam se poděli všichni lidi?